Jaroslav Derka: Zamyšlení nad čeledí Xenophoridae – lepivky

Jaroslav Derka, předseda ČKSL, o své oblíbené čeledi

Jsou to jedny z nejzajímavějších plžů z hlediska chování. Latinský název Xenophoridae znamená „nosící cizí předměty“. To je poukázání na lepení jiných mořských mušlí, malých oblázků nebo odumřelých korálů, či jiných předmětů na vnější stranu růstového přeslenu jejich ulity. Jak ulita roste, hromadí další objekty. Konečným výsledkem je, že ulita někdy vypadá jako hromádka kamení, nebo trosek.

V některých případech lepené mušle, nebo kameny přesahují hmotnost samotné lastury. Existuje několik hypotéz, proč to dělají. Co člověka napadne nejdříve je, že jde pouze o formu maskování. Někteří vědci se domnívají, že si zvětšuje bazální povrch, aby si usnadnily pobyt na měkkém blátě. Někteří zase spekulují, že jde o znesnadnění útoku predátorů, nebo o znepříjemnění při požívání ulity. Komu by se líbilo chroustat kameny, nebo střepy z lastur. Pozorování v akváriu naznačuje, alespoň u některých druhů, že používají nalepené skořápky pro krytí při krmení, protože zvíře má docela hodně vystrčenou hlavu, a tak s ji chrání přilepenými mušlemi po celou dobu krmení. To lovci ztěžuje útok na jinak exponovanou hlavu.

Zřejmě lepení mrtvých lastur je energeticky účinnější než práce na vlastní ulitě. Některé druhy lepí pouze několik malých mušlí, takže většina povrchu ulity je odkrytá, například Onustus exutus, (Reeve, 1842). U jiných druhů je velká většina ulity pokryta. Některé druhy zase bývají polepeny ulitami, které mají podobnou velikost a tvar, například stejně velké mušle, nebo všechny podlouhlé mušle. To by mohlo naznačovat  buď, že takové mušle preferují, nebo je to dáno dostupností těchto mušlí v místě, kde lepivka žije. Pozice přilepených lastur se nezdá být náhodná. Mlži jsou vždy připevněny vnitřní stranou nahoru a plži jsou vždy otvorem nahoru. Výběr, čištění, umístění a připevnění mušlí k vlastní ulitě není pro zvíře, které nemá ruce ani prsty, snadný proces.

Xenophoridae mohou strávit až 90 minut pouhým výběrem, čištěním a umístěním požadovaného objektu. K manipulaci a držení objektu na místě používají anatomickou strukturu hlavy, svalnatou nohu a okolní substrát. Ze svého pláště vylučují takzvaný cement a k vyplnění mezer používají jemné částice písku. Během vytvrzování cementu může zvíře držet předmět na místě až deset hodin. Během této doby občas zatřese tělem, aby se ujistil, že je nový objekt pevně na svém místě. Jiné formy mořského života, jako jsou například houby, považují lepivky za vhodné místo pro uchycení, protože jsou mobilní a mohou snadněji získat potravu.

Myslím, že tuto čeleď snad nikdy nepřestanu obdivovat. Nejen pro jejich famózně nazdobené ulity, způsob života, který jim evoluce dala, ale i proto, že jsou to vlastně sběratelky stejně jako my. Někteří sběratelé sbírají lepivky se zajímavými, nebo neobvyklými předměty, kterými mohou být zátky od piva či hliníkové uzávěry limonád, střepy skla, kousky dřeva, něčím zajímavé kameny, vzácnými, nebo méně častými mušlemi. Přeborníkem v nalepení kuriozit je Xenophora pallidula, jako by ji nejvíce imponovaly neobvyklé objekty na dně moře. Zavinutci se vyskytují na lepivkách velmi zřídka a mě se doposud nepodařilo takový exemplář získat, i když už jsem ji jednou měl na dosah. Bohužel jiný sběratel byl rychlejší. To se prostě někdy stává, když člověk na vteřinu zaváhá.

Lepivky mají rohovité operculum. Žijí v písku nebo na bahnitém podkladu. Jsou to vegetariáni, kteří se živí řasovým povlakem, nebo detritem na povrchu substrátu. Nacházejí se především v tropických mořích. Mohou žít v mělké vodě, i když některé se nachází i v hloubce více jak 200 metrů, například velmi vzácná Stellaria lamberti z Nové Kaledonie. Jsou známy asi dvě desítky druhů lepivek.