– Jamajka
Z cest Jaroslava Derky
Nádherný ostrov ve Velkých Antilách, jehož příroda vytváří překrásný obraz plný kontrastů – moře, pláže s bílým a zlatým pískem, hornaté vnitrozemí s mohutnými vodopády, vegetace stále zelených tropických lesů s cennými dřevinami a savany s množstvím kaktusů. Občas zavítá na ostrov hurikán, údajně jednou za sedm let. Vzduch je provoněný kořením a marihuanou a život zde neustále tepe ve stylu reggae. Tak nějak by se dal charakterizovat ostrov, kteří Arawakové , jeho původní obyvatelé nazývali Chajmaka – Ostrov pramenů. Kryštof Kolumbus zde přistál roku 1494 a o patnáct let později byl ostrov kolonizován španělskými osadníky. Mírumilovní američtí indiáni zcela vymřeli ještě před rokem 1560 v důsledku nelidské dřiny a evropských nemocí. Nahradili je pak otroci z Afriky. Zklamalo mě, že po z kultuře původních obyvatel se mnoho nezachovalo, pouze malá připomínka v podobě skromného muzea. Dnešní obyvatelstvo tvoří hlavně černoši (75 %) a mulati (13 %). Na cestě jsme se s ženou shodli jednoznačně. Když do Karibiku, tak na Jamajku. Jediný zádrhel byl v tom, že tam není jediný registrovaný sběratel mušlí a také o endemické mušle je zde nouze. Nevadí, jedeme. Ubytování bylo na západní straně ostrova poblíž města Negril. Skalnaté, silně erodované pobřeží dávalo příslib mušlí obývající tento biotop.
Hned první ranní výprava mi odhalila řadu druhů. Mohl jsem pozorovat jak se živí dravá Purpura patula chroustnatkou (Chiton squamosus) přesně v místě, kde už nedosahovaly vlny, aby uvolněnou chroustnatku otočenou hřbetem nahoru nemohly spláchnout. Na rozeklané skále v různých štěrbinách a prohlubních bylo těchto dravců mnoho, především juvenilních. Chroustnatek však bylo podstatně více. Vybral jsem tu největší patulu a odtrhl ji od skály. Pomstila se mi vystříknutým proudem mléčné tekutiny, která se mění vlivem vzduchu a slunce na purpurovou barvu. Protože jsem věděl o této obraně, směroval jsem ji raději od sebe. Toto purpurové barvivo nejde totiž vyprat a i potřísněná ruka jde umýt velmi těžko. Téměř každý den brzy ráno jsem chodil na skály hledat nějaké další zajímavé mušle. Nejvíce zde byla zastoupena Littorina ziczac, Tectarius muricatus, Echininus nodulosus všechny tři jsou z čeledi Littorinidae. Nerita peloronta, Nerita versicolor, Puperita pupa a Nerita tessellata, Chiton sqamosus, Chiton marmoreus a ještě další tři dosud neurčené druhy z čeledi Chitonidae . Po několika dnech se už neobjevil žádný nový druh a tak jsem začal pátrat dál od moře. V různých erozí vytvořených prohlubních a vyschlých tůních, kde bylo jen malinko písku a místy už bujela vegetace, se k mému překvapení objevily drobné mušle. Radost mi udělala například Volvarina albolineata 6 mm, Persicula catenata obě z čeledi Marginellidae. Dalšími nálezy byly Pusia pulchella 15 mm a Pusia puella 9 mm, obě neběžné a velmi pěkné (Mitridae), Smaragdia subviridis 5 mm (Neritidae), Dentalium liodon 20 mm, Crassispira fuscescens 20 mm a Drillia albolineata 12 mm (Turridae), Drupa nodulosa 13 mm (Muricidae). Byly tam i větší druhy, například Thais deltoidea 42 mm, a dokonce jeden exemplář Conus regius 37 mm v dobrém stavu. Mé snažení na těchto poměrně nebezpečných a těžko přístupných skalách bylo až na samém konci korunováno úspěchem. Podařilo se mi najít jednu krásnou a vzácnou Fenimorea janetae, 22 mm (Turridae). Je až s podivem, jakým způsobem se všechny tyto mušle dostaly většinou neporušené přes přibližně třímetrovou skalní stěnu a následně asi 15 metrů po rozeklaných ostrých skalách plných výmolů a tyčících se skalisek. Tyto nehostinné skály znemožňovaly přístup do vody a proto se tu nedalo koupat.
Hotelovým hostům byl k dispozici autobus, který každý den jezdil na vyhlášenou negrilskou pláž. Pro všechny byla pláž nádherná. Čistý bílý písek, tyrkysová voda. Co víc si může člověk přát. Jen já po dni marného hledání nějakých mušlí byl trochu nesvůj. Pobřeží dlouhé 10 kilometrů bylo opravdu čisté, ale bohužel bez jediné mušličky. Prošel jsem celých deset kilometrů a bez úspěchu pátral po mušlích. Z vlastní zkušenosti vím, že pro nás sběratele je nejlepší pláž ta, která je zanesená vším, co moře přinese. Na takovém pobřeží bez turistů, kde jsou na pláži vyplavené kousky korálů, kusy dřeva, chaluh, nebo i civilizačního odpadu, jsou většinou vyplaveny i mušle. Tady, ale nic takového nebylo. Nezbylo mi, než se zeptat místního rybáře, kde bych mohl najít drobné mušle. Lakonická odpověď zněla – tedˇ nikde. Nechápavě se tedy ptám, kdy tedy ? Dostalo se mi vysvětlení, že v srpnu není ta správná doba a že mám přijet v říjnu, kdy je mušlí na pláži dost. Nevadí, půjdu aspoň šnorchlovat, ale kam ? Téměř kolem celé Jamajky je korálový ríf, ale bohužel dál od pobřeží, a proto je nutné najmout si člun. Šnorchlování je tu úžasné a můj jednorázový podvodní fotoaparát se rychle plní snímky korálů, ryb i mušlí. Cyphoma gibbosum se pohupuje na vějířovitých rohovitkách (Gorgonia flabellum) žlutě a purpurově zbarvených. Není tam náhodně, protože polypy rohovitek jsou její hlavní potravou. Na velkém žlutém korálu jen náhodou uvidím stejně žlutou mušli Coralliophila caribaea. Po chvilce pozorování mořského dna se mi až zatajil dech, a to když jsem spatřil asi ve 4 metrové hloubce krásně barevnou Charonia variegata. Nemůžu odolat, potápím se pro ni a beru si ji do ruky. Nádherná podívaná na přibližně dvaceticentimetrovou živou tritonku. Mám, ale ve sbírce větší a tak ji opatrně vracím zpět. Ale moment, ještě foto, abych měl důkaz, že to nebyl jen sen. Jamajka sice neoplývá mořskými endemity, ale zato se může pyšnit dosud popsanými 562 druhy suchozemských měkkýšů ze kterých žije pouze na Jamajce 509 endemických druhů. Několik z nich se mi podařilo najít.
Při návštěvě chlouby Jamajky, vodopádů Dunns River u města Ocho Rios, jsem našel na kmeni stromu několik čokoládově zbarvených šneků – Pleurodonta sinnuata (20 mm). Zaujalo mě na nich jejich nezvykle zubaté obústí, podle kterého bylo snadné je identifikovat. Tyto vodopády ležící na severu ostrova se vlévají přímo do moře a jsou považovány za Niagaru Karibiku. Padají do hloubky 200 metrů, a protože jsou kaskádovitě rozloženy, dají se od moře vylézt po celé délce až nahoru. Bylo však nutné půjčit si gumové boty za 5 USD, nebo si je za 15 USD koupit. Zvolili jsme druhou možnost a vyzkoušeli si výstup v chladivých vodách vodopádu. Byl to nezapomenutelný zážitek a není divu, neboť Jamajka je na tento přírodní skvost tak pyšná, že si ho umístila i na svou 10ti dolarovou bankovku. Po této náramné zkušenosti jsme po několika dnech navštívili druhé nejznámější vodopády Y.S. Falls na stejnojmenné řece ve vnitrozemí, tentokrát na jihu ostrova. Na poměrně malém prostoru, mezi řekou s nádhernými vodopády na jedné straně a tyčících se strmých skal porostlých svěžím exotickým porostem na straně druhé, jsem měl větší štěstí a našel několik krásných a zajímavých suchozemských druhů. Na kmeni keře visela jako malá svíčka alabastrově bílá Apoma chemnitziana (22 mm). V přítmí porostu vypadala nádherně. O několik metrů dál leželo pod listím několik prázdných ulit čtyř druhů z rodu Pleurodonte (20 – 35 mm). Dalších několik nalezených druhů šneků čeká na určení. Nebylo jednoduché tady cokoliv sbírat, protože průvodci i strážci parku upozorňovali na vytyčenou trasu, ze které se nesmí vybočovat.
Při dalším objevování krás vnitrozemí Jamajky nás čekalo milé překvapení. Když jsme sjížděli řeku na bambusovém voru dlouhém kolem 6 metrů, který jsme si se ženou najali, požádal jsem asi po kilometru o přiražení voru ke břehu a vystoupil, protože jsem uviděl na porostu několik bílých šneků Thelidomus asper (48 mm). Náš „lodivod“ kupodivu neprotestoval a naopak vystoupil také a odběhl do hustého pralesa. Po chvilce se vrátil a nesl kytici krásných barevných květů, které předal mé ženě Noře. Nemohl ovšem tušit, že právě v tento den má Nora narozeniny a tak kytici květů dostala toho dne už podruhé. V křovinaté buši negrilských hor jsem našel ve štěrbinách erodovaných skal žlutozeleného šneka Eutrochatella nobilis (10mm) a světle hnědý Colobostylus broni (15 mm). Přesto, že můj zájem byl zaměřen na mořské mušle, nalezl jsem 20 druhů suchozemských měkkýšů, převážně endemických.
Ale vrátím se zpět na negrilskou pláž. Našlo se zde hned několik prodavačů mušlí, kteří ovšem nabízeli pouze Strombus gigas. Mimochodem ulity této CITESové mušle byly k vidění všude, kam se člověk podíval. Například jako ohraničení kolem zahrádek, nebo domů, před vchody do prodejen a dokonce i na hřbitově kolem hrobů. Všichni gigasové od juvenilních až po staré kusy byly vyloveni pouze kvůli chutnému masu, a proto měl každý u druhého závitu díru, kterou maso vytáhli. V některých restauracích byl nabízen pokrm z tohoto veterána Karibiku za 6 až 8 amerických dolarů. Další z nabízených mušlí byl Cassis tuberosa, Cassis flammea. Musím říci, že C. tuberosa měl často krásnou fialovou barvu obústí a C. flammea byl mnohem větší a barevnější, než jsem měl ve sbírce z Kuby. Občas se objevila Charonia variegata, nebo obrovská Melongena melongena, ale většinou v zuboženém stavu. Časem mi bylo jasné proč. Aby mohli maso nabídnout do restaurací, nebo sami zužitkovat a zároveň prodat neděravou ulitu turistům, pomáhali si dosti nešetrným způsobem. Mlátili s ulitou do písku tak dlouho dokud maso samo nevypadlo. Byl jsem toho sám svědkem jak nádherný a velký Cassis tuberosa dopadal do mokrého písku snad padesátkrát, než se rybářovi podařilo maso s ulity dostat ven. Bohužel až téměř u konce se odštípl kousek obústí a já ihned ztratil zájem.
Podařilo se mi najít dva oranžově vybarvené kusy Cassis madagascariensis, které byly sice menší, ale zato dokonalé a tak nebylo možné je nekoupit. Jednou při bloumání po jakoby vygruntované pláži jsem si všiml, že na jednom místě vlny převalují kamínky, kousky korálů i střepů mušlí. Sice smířený s tím, že na pláži nic nenajdu mi to nedalo a vyzbrojen šnorchlem a brýlemi nořím hlavu do zmíněné převalující se změti. Po chvilce se mi rozbušilo srdce a já uviděl nejen kousky mušlí, ale i celé ulity a některé dokonce v dobrém stavu. Je to k neuvěření, ale z 10 kilometrů dlouhé pláže se dala na úseku přibližně 30 až 40 metrů asi v půlmetrové hloubce neustále převalované vlnami najít řada zajímavých druhů. Například jako malý rubín se objevila a při další vlně zase v písku zmizela Trivia quadripunctata a Trivia suffusa. Cerithium eburneum a litteratum se tam vyskytovalo snad nejčastěji. Dalšími nalezenými druhy byly Polinices lacteus, Astraea tecta, Favartia cellulosus, Olivella verreauxi (i jamajská žlutá forma), Hastula hastata, Prunum guttatum, Prunum roscidum, Diodora dysoni a dalších asi 18 druhů. Na začátku jsem si říkal, škoda, že jsem toto místo neobjevil dříve, ale nakonec těch několik posledních dní co jsem se nechal otloukat vlnami v tak mělké vodě mi úplně stačilo. Procházejícím turistům i domorodcům jsem zřejmě připadal dost směšně a občas se mě ptali, co hledám. Já se musel také jednou zasmát a to když jsem se po nějakém čase vynořil, abych si protřel oči a trochu si odpočinul, stál vedle mne prodavač s košem ovoce a vehementně mi nabízel banány, mango, nebo aspoň oříšky bez ohledu na to, že jsem byl pouze v plavkách a tím pádem bez peněz, ale hlavně bez pomyšlení na jakékoliv jídlo, když tady byly konečně nějaké mušle. Vzpomněl jsem si také na slova rybáře a věřím tomu, že by byly v říjnu tyto mušle vyhozené na pláži.
Další objekt, kde bych mohl získat nějaké mušle,bylo tržiště. Ale opět zde nabízeli již jmenované velké mušle. Něco do své sbírky jsem přeci jenom objevil a to čtyřramennou hvězdici. Tento docela neobvyklý jev u pětiramenné hvězdice se přece jenom občas objeví, ale není to moc časté. A co se mi na Jamajce nelíbilo? Tak neodbytní taxikáři snad nejsou nikde jinde na světě. Jakmile se člověk objevil na ulici okamžitě začalo neúnavné troubení taxikářů a troubí tak dlouho dokud mu neukážete, že zrovna jet nechcete. Ale jeden odjede a vzápětí se objeví druhý a zase na vás troubííí. Byli jsme tam na přelomu července a srpna, tedy mimo hlavní sezónu a tak hustota taxikářů byla neobyčejně vysoká a převyšovala poptávku. Když utichly klaksony, ozývalo se již zmíněné reggae ze všech možných i nemožných reproduktorů a to téměř všude, kam jste přišli. Bylo to celkem příjemné, ale když mnohdy neutichalo ani v noci, tak tomu se přivyknout za tak krátkou dobu nedalo. Proto také Jamajka pro mne zřejmě zůstane – nejhlučnější zemí světa.