– Filipíny

Logo ČKSL

Z cest Jaroslava Derky

Filipíny jsou bezesporu Mekkou a rájem sběratelů mušlí. Tato země se nachází těsně nad rovníkem v Jihočínském moři a od severu k jihu měří 1850 km. Skládá se ze 7107 ostrovů, ze kterých je pouze něco přes 2000 obydlených a přibližně 2500 ostrovů ani nemá své jméno. Svou obrovskou rozlohou a množstvím ostrovů dávají Filipíny tušit zdánlivě nevyčerpatelnou studnici mořských měkkýšů a samozřejmě i jiných mořských přírodnin. Do jisté míry je to pravda, ponecháme-li stranou obavy o budoucnost mořské fauny. Strávil jsem zde se ženou celkem 20 dnů, z toho 10 dnů na ostrově Panglao a 10 dnů na ostrově Mactan , který je spojený s ostrovem Cebu 800 m dlouhým mostem. Tento nevelký ostrov je známý mezi sběrateli z celého světa tím, že se tady soustředilo mnoho dealerů, kteří nabízejí produkty moře ve velkém množství. Prodejce je však nutné rozdělit do tří kategorií. Do první bych zařadil movité prodejce, kteří v poklidu svého domova nabízejí k prodeji především vzácné a drahé mušle za téměř katalogové ceny. Ceník Toma Rice i knihy o mušlích k identifikaci mají k dispozici. U takového prodejce jsem hned na počátku koupil například exemplář druhu Pleurotomaria vicdani za 120 dolarů (později jsem zjistil, že by to šlo jinde o něco levněji). Dále nabízel hned několik vzácných kusů druhu Cypraea leucodon ve skvělé kvalitě. Nejlevněji mi podsouval tohoto zavinutce, který byl navíc juvenilní, za 500 dolarů. Ale nemusím mít všechno. Druhou skupinu tvoří prodejci, kteří si najdou každého, kdo se jen trochu zajímá o lastury. Z mé zkušenosti mohu říci, že jakmile jsem projevil někde zájem o koupi mušlí, během chvilky se našlo hned několik prodejců, kteří v plastových krabicích vystlaných vatou nabízeli mušle k prodeji i s jejich latinskými jmény, které ze sebe přímo chrlili. Stálými nabídkami tak útočili nejen na moji peněženku, ale po delším čase i na mou nervovou soustavu. Každý nabízel své zboží za méně či více výhodné ceny a každý měl také trochu odlišný sortiment. Ceny se také blížily katalogovým, ale samozřejmě se dalo smlouvat a často i velmi výhodně. Mezi zajímavostmi u nich nakoupenými byly například Morum grande nebo Vexillum costatum. Prodejci v poslední skupině mají své stánky se suvenýry vyrobenými z mušliček a další lákadla pro turisty. I tito prodavači nabízejí mušle různých druhů i kvality. Nejednou se mi stalo, že po nabídkách různých suvenýrů a jiných zbytečností vytáhly zpod pultu vzácnější druhy. Ač se to bude zdát neuvěřitelné, musím konstatovat, že všechny tři kategorie prodejců bezpečně znaly názvy i přibližné ceny, ze kterých potom slevovaly. Jeden z prodejců se mě ptal, jestli mám knihu „Shells of the Philippines“ a kolik mě stála. Když jsem mu sdělil, že asi 1600 rupií, což je přibližná hodnota v korunách, podivil se a řekl mi, že tady je o hodně dražší a hlavně není k dostání. Musel jsem se nad tímto paradoxem pousmát, ale vzápětí mi bylo jasné, proč je tady tak žádaná.

Když už jsem místní prodejce rozškatulkoval, nemůžu nevzpomenout na opravdové byznysmeny, kteří expedují mušle, hvězdice, ryby a další produkty moře do celého světa. Navštívil jsem takové podniky, zaměstnávající několik žen, které balily toto zboží do úhledných balíčků a nám známých košíčků. Byly zde uskladněny pytle plné mušlí vždy od jednoho druhu, nachystané na cestu kolem světa a hromady hvězdic, které další ženy třímající v ústech cigáro barvily v kotli na otevřeném ohni, v němž vřela červená nebo modrá tekutina. Musím se přiznat, že mi z takového množství mrtvých živočichů bylo velmi úzko a raději jsem tato místa opustil. Všichni tito prodejci byli soustředěni v jedné části ostrova, ve vesnici Punta Engano. Za těch deset dnů jsem se tam stal natolik známým, že za mnou přišel dokonce jeden obchodník až do hotelu, kde jsme v poklidu obchodovali v hotelovém pokoji. Hotel se jmenoval Tambuli Beach Villa a musím se zmínit aspoň krátce o jeho překrásné zahradě plné palem a různé vegetace, do které byl umně zakomponován „mnohotvarý“ bazén, přes který se klenuly mostíky a umělý vodopád navozoval příjemnou atmosféru zurčícího potůčku. Zahrada sousedila s nedalekou pláží, na kterou jsem se vydal první den brzy ráno těsně před rozedněním. Pustá pláž je to, co si každý z nás u moře přeje. Dlouho jsem se z ní ale netěšil, neboť znenadání ke mně přistoupil mladík a nabízel mi výlet na údajně krásný neobydlený ostrov, vzdálený asi 5 km., jehož silueta se v dáli rýsovala v ranním oparu. Takových navlas stejných nabídek byl to první ráno nespočet. Druhý den jsme tedy vyrazili na celodenní výlet na krásný ostrov a jak jsem byl několikrát ujištěn, plný mušlí. Jistě si každý představí romantický, neobydlený ostrov se spoustou mušliček na pláži. V představách nechybí palmy a více či méně známé bující a kvetoucí rostliny. Po příjezdu na ostrov nás čekal šok. Z vysněného a slibovaného tu nebylo nic. Chyběla pláž, protože moře dosahovalo až ke břehům, místo bujné vegetace tu rostly pouze hustá neprůchodná trnitá křoviska. Zato z vymýceného plácku se na nás vrhli prodavači suvenýrů, kteří tam čekali na vyjevené turisty. Místo mušlí jsem si z tohoto ostrova přinesl zkušenost, že i neobydlený ostrov uprostřed oceánu nemusí být pro sběratele tím pravým místem. Můj celkový dojem z Cebu a jeho okolí je takový, že lidé jsou tu usměvaví, přátelští a pohostinní . Vždy, když jsem procházel kolem lidí, kteří zrovna něco jedli nebo jen popíjeli palmové víno, všichni mě zvali ke „stolu“. Tohle gesto mě tak trochu dojalo, protože z toho mála, které měli, byli ochotni něco dát cizímu člověku. Možná to bylo jen z legrace, ale mnohokrát se to opakovalo. Možná to bylo z úcty k mé světlejší pleti, protože takových turistů tam bylo jen velmi málo. Na druhé straně – pokud šlo o obchod – dokázali rafinovaně podstrčit zfalšované nebo opravené mušle. Snažil jsem se tomu ubránit a vše jsem pozorně prohlížel Aspoň jsem si to myslel. Při několika návštěvách v jejich příbytcích se všichni chlubili, kdo už u nich z Evropy nebo z Ameriky nakupoval. Náš člen Klaus Passan z Berlína byl všem známý a velmi oblíbený. Připadalo mi, že jen čekají, až zase přijede nakupovat.

Co je kromě spousty mušlí zajímavého na ostrově Mactan? Památník slavného mořeplavce jménem Fernao de Magalhaes, který jako první obeplul zemi a tento ostrov chtěl dobýt pro Španělsko. O kousek dál je druhý památník místního povstalce Lapu Lapu, který tohoto cestovatele a vynikajícího námořníka při bitvě o Mactan zabil jen tři týdny po jeho vylodění.Po desetidenním maratónu neustálého prohlížení, smlouvání a nakupování jsme se lodí přemístili na ostrov Bohol a následně na další ostrůvek Panglao, který je rovněž propojen s Boholem mostem dlouhým 200 m. Loď byla zajímavá přísným zákazem přepravy zvířat s výjimku kohoutů, a to jen dvou kusů na osobu. Kohoutí zápasy jsou zde totiž národním sportem, který se provozuje ve čtvrtek a v sobotu. Ostrov Bohol je známý svou překrásnou přírodou, od značného množství různých druhů palem, banánovníků, manga a další tropické vegetace až po geologickou zajímavost, kterou jsou tzv. Čokoládové kopce. Jde o více než tisícovku kopců roztroušených na poměrně malém území mezi rýžovými políčky a palmovými lesy, které svou barvou a tvarem připomínají čokoládové pralinky. Chybějí tu vemlouvaví obchodníci nabízející své zboží na každém kroku, zato se na pláži se dají najít zajímavé a neběžné ulity. Přestože zde bylo turistů velmi málo, na odliv jsem nečekal nikdy sám. Jakmile moře ustoupilo a odhalilo své poklady, vyrojili se domorodí obyvatelé s košíky a začali je plnit vším, co bylo k snědku. Nejvíce je zajímal jeden druh mořského ježka (ostatní zcela ignorovali), ze kterého po rozbití vybírali vajíčka. Nabídli i mně a já ochutnal tento kaviár, prý velmi výživný a plný vitamínů. V košících skončily všechny nalezené živé mušle, sumýši a někdy i neopatrné rybky. Toto vše se dostalo ještě ten večer na jídelníček.Z ubytování na ostrově Panglao jsme byli nadšeni. Bungalovy byly umístěné v palmovém háji jen několik desítek metrů od šumícího moře. Nalevo se vinula liduprázdná pláž a napravo pláž , skalní útesy a zase pláž. Ideální místo pro hledání a prozkoumávání pobřeží.
Dalo se tu najít opravdu velké množství druhů a byl bych nejraději, kdyby se den nezakončoval nocí, která mě pokaždé vyháněla z pláže.

Nejvíce se tu vyskytovaly čeledi Mitridae (14 druhů – namátkou Mitra conularis a Pterygia scabricula) a Nassariidae (22 druhů) . U této čeledi mě překvapil krásný trojbarevný druh (černá, žlutohnědá, bílá), který nemohu doposud určit. Zajímaví pro mne byli také Nassarius distorsus a Nassarius gaudiosus f. zonalis. Poprvé jsem zde spatřil neuvěřitelně krásného živého jedince druhu Hydatina physis, rozprostírajícího své nádherné tělo v tůňce, která tu zbyla po odlivu. Připadal mi jako tanečnice v krajkových sukních. Dlouho jsem jej pozoroval a těšil se z tohoto krásného klenotu, než mě vyrušili domorodci s košíky. Raději jsem jej ukryl do trsu chaluh. Dalším překvapením pro mne bylo, když se pod mou nohou objevila fialově zabarvená voda, jako když do ní vhodíte hypermangan. To jsem nevědomky šlápl na část nahožábrého plže, který mne ztrestal sprchou fialového barviva. Ale to už se začalo stmívat a já se pomalu musel ubírat k mému dočasnému domovu. Po celou dobu pobytu na ostrově Panglao jsem se chystal navštívit i ostrov Balicasag, vzdálený necelou hodinu plavby motorovým člunem. Totiž, když jsem se kdekoliv zmínil o mušlích, všichni mně posílali na tento ostrov. Nechtěl jsem dopadnout jako na Mactanu, ale zvědavost mně nutila se tam vypravit Druhý den jsem si sjednal člun i s posádkou, ale ráno mě čekalo nepříjemné překvapení v podobě rozbouřeného moře, které nedovolovalo vyplout. Na ostrově Luzon v okolí Manily prý řádil tajfun. Nezbývalo mi než počkat na lepší počasí. Vypravil jsem se tedy navštívit dva místní prodejce, jejichž adresy mám opsané z katalogu. První byl pan Mike Stone. Tento sebevědomý člověk (snad proto, že žil dlouho v Americe) mě vlažně přijal, nabídl mi jídlo a pití a začal nosit mušle na prodej. Sáhl jsem po jedné a ptal jsem se, kolik stojí. Pan Stone rozevřel ceník ( Tom Rice) a nesmlouvavě mi sdělil napsanou cenu. Můj nákup skončil u dvaceti dolarů a obsahoval tři mušle přesně za katalogovou cenu Pan Quirino Hora byl příjemný chlapík, který se zajímal také o Českou republiku a vyptával se na všechno možné. Sám se také pochlubil, že byl vyfocen v jednom americkém časopise. Podle něho je také pojmenováno několik mušlí, např. Bursa quirihorai popsaná v roce 1987. Peníze mi docházely a když mi podával ke koupi zavinutce Cypraea hirasei za 100 dolarů, nabídl jsem mu výměnu za mé mušle, které k tomuto účelu vždy vozím s sebou. Hodnota mých mušlí daleko přesahovala oněch 100 dolarů, ale můj zájem byl silnější, tak jsme si „plácli“. Ale až doma jsem zjistil, že skvrna charakteristická pro tento druh je umně namalovaná na „plážovce“ stejného druhu. Zda-li to pan Hora věděl, se můžu jen dohadovat. Dalším nepříjemným objevem v této kategorii padělků byla naprosto dokonalá ulita druhu Murex anomaliae, vyrobená z Homalocantha zamboi. (Jediný způsob, jak zjistit padělek a nepoškodit ho, je přiložit k němu oheň. Padělek začne hořet nebo se tavit. Tohle mi přišlo na rozum trochu pozdě, ale pro ostatní to může být užitečné.)

Konečně se moře uklidnilo a se ženou jsme vypluli na celodenní výlet na ostrov Balicasag. Posádce jsem se zmínil, že bych rád koupil mušle. Nijak je to nepřekvapilo a vedli mě pěšinkou doprostřed ostrova až k rybářskému domku. Uvítala nás tam žena, která hned začala snášet mušle a já jsem v poklidu nakupoval. Netušil jsem však, že většina obyvatel je v nedalekém kostele, ze kterého se linula příjemná hudba. Opravdu nevím, jestli mše skončila kvůli mně, ale rázem se seběhli všichni věřící a každý třímal v ruce krabici s mušlemi. Pro mne začalo tříhodinové vyjednávání, smlouvání a nakupování. Nabídky mušlí se jen hrnuly, ale moje finanční hotovost byla už téměř vyčerpána a já musel, ač velmi nerad, toto příjemné setkání ukončit. Se ženou jsme tento malý ostrov za hodinu obešli a posbírali ještě nějaké mušličky, chvíli jsme se potápěli a když den pomalu končil, byl čas vrátit se zpět. V batohu jsem celou cestu tiskl snad nejlépe nakoupené mušle. Největší radost mi dělala dokonalá Teramachia smithi za dvacet dolarů. Následující den nás čekala cesta domů a nebyla vůbec jednoduchá. Z ostrova Panglao autem na Bohol, potom lodí na Cebu, odtamtud letadlem do Manily a z Manily do Londýna a následně do Prahy. V Manile nás při celní prohlídce potkala ne zrovna příjemná záležitost. Celnice v rentgenu uviděla plný kufr mušlí a ihned volala šéfa, který se mě při pohledu na obrazovku ptal, co mám uvnitř. Celý vyděšený jsem mu sdělil, že tam nemám žádné ulity druhů Charonia tritonis, Cassis cornuta, ani čeledi Tridacnidae a ani jeden korál, což byla pravda. Všimli jsme si totiž, že právě tyto druhy je zde zakázáno vyvážet. Pokýval uznale hlavou a po ujištění, že ostatní jsou koupené v obchodě, nás beze slova propustil. Celkem jsem si přivezl 70 nových druhů a další, které nemám dosud určené, čekají na zařazení do sbírky. Mimo to jsem si přivezl dobrý pocit z kouzelné země plné kontrastů, krásné vzpomínky na nádhernou přírodu a na spoustu dobrých a příjemných lidí, což považuji za podstatné.

0 Shares

Pokračováním užívání této stránky souhlasíte s použitím cookies. více informací

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít