Seychely 2019

Šnek, který tančí
Jaroslav Derka

Po 24 letech jsme opět zavítali na mé vysněné a stále obdivované Seychelské ostrovy, ale tentokrát na celých pět týdnů. Hned po příletu nás uvítali neposední ptáci podobní našim vrabcům, ale s nádherně červenooranžovým peřím, na kterých můžete oči nechat. Snovatec madagaskarský člověka tak nějak přirozeně naladí na pohodovou atmosféru, která vás na Seychelách zákonitě obklopí. Někdo si může myslet, že Seychely jsou jen ostrovy, moře a písek.

A pro mnohé návštěvníky to tak opravdu je a užívají si plážovou dovolenou s kokosovým ořechem v ruce a brčkem v puse. Ale pro svou jedinečnou divokost a odlišnost, která se mohla vyvinout jen díky dlouhé izolaci, kdy ostrovy byly od pevniny odděleny velmi dlouhou dobu, a v celé rozlehlosti oceánu leží poměrně daleko od velkých kontinentů, mají své neopakovatelné kouzlo. Přestože je biologická rozmanitost na Seychelách mnohem menší než v jiných tropických oblastech světa, je možné zde pozorovat celou řadu zvláštních a velmi vzácných druhů. Vnitřní ostrovy Seychel jsou složeny ze žuly a jsou jedinými oceánskými žulovými ostrovy na světě. Jsou to malé zbytky půdy pocházející z doby, kdy se superkontinent Gondwana rozdělil asi před 65 miliony lety.

     Na ostrovech Praslin, La Digue a Mahé jsou nádherné pláže, ale také několik více či méně náročných tras do zalesněných hor pokrytých povětšinou endemickými stromy a rostlinami. Na posledně jmenovaném ostrově je treků nejvíce. My jsme tady s Norou zvolili středně náročnou trasu na 497 metrů vysokou horu Copolia, kde na skalní, sluncem vyhřáté plošině rostou endemické masožravé rostliny Nepenthes pervillei. Vždy jsem si myslel, že masožravky rostou především ve stínu vlhkého pralesa, ale evidentně jsem se mýlil. Tento druh láčkovky získává živiny pomocí triku evoluce a to především od uloveného hmyzu, protože na skalnatém biotopu moc živin nenajde. Z jejich listů se v průběhu vývoje vyvinuly takzvané džbány, neboli láčky, které jsou naplněny trávící tekutinou. Načervenalé víčko s takzvanou ostruhou, které je nad touto pastí, neslouží k jeho uzavření po lapení oběti, ale aby déšť nezředil smrtící tekutinu, která rozkládá tělo lapeného hmyzu. Přizpůsobila se tak  neúrodnému, sluncem spalovanému prostředí. Za strmé stoupání na mokrých, kluzkých skalách, všudepřítomných propletených kořenech a místy blátivým terénem v horkém a vlhkém pralese to opravdu stálo. A my byli vděční za takovou podívanou a nezapomenutelný zážitek při pozorování stovek různě velkých trsů rostlin. Ještě bych podotkl, že na začátek trasy jsme se pohodlně a levně svezli autobusem a ne přes místní cestovky.

To ovšem nebylo zdaleka všechno, co bylo našim přáním vidět. Na drobné minci 5 centů z roku 2016 je vyobrazen suchozemský plž Pachnodus niger. Tento malý šnek měřící 15 – 20 mm tmavě hnědé až černé barvy, žije pouze ve vyšších polohách hor Mahé a Praslinu. Počet jedinců Pachnodus niger (Dufo, 1840) z čeledi Cerastidae se odhaduje kolem 8000 a je v současné době údajně stabilizovaný. V mezinárodním červeném seznamu je tento druh klasifikován, jako vysoce ohrožený. Šneci se pohybují většinou na spodní straně palmových listů a zřídka kdy se objeví na zemi, nebo v nízké vegetaci. Jsou velmi vzácní a najít je a následně vyfotit není vůbec jednoduché. Měl jsem to štěstí a několik jsem jich spatřil a také hned vyfotil. Jednoho jsem se při focení dotkl a k mému úžasu šnek začal rychle pohybovat ulitou ze strany na stranu a vypadalo to, jako by tančil nějaký divoký tanec. Zřejmě jako defenzivní opatření provádí šnek tyto nečekané a ohromující pohyby asi 5 vteřin, aby odradil možného predátora. Nikdy jsem o podobném chování u suchozemských šneků neslyšel, tak jsem byl z toho celkem dojatý. Přiznám se, že po chvilce jsem se ho dotkl znovu, protože jsem musel tuto jedinečnou podívanou vidět ještě jednou. Řekl jsem si, že pod ním na zemi může být nějaký odumřelý. A opravdu, po nějaké době hrabání v listí a hlíně, jsem jednu ulitku našel. Bylo pro mě překvapením, když jsem uviděl, že ulita není černá, ale světle hnědá, navíc velmi tenká a křehká s odlomeným ústím. Uvědomil jsem si, že ve skutečnosti černou ulitu utváří jen tmavé tělo šneka. Myslím, že je to pro sběratele naštěstí celkem nezajímavý objekt. Ovšem pro vědce malý zázrak a předmět trvalého výzkumu. Tady je jeho mimořádně zajímavá historie, kterou jsem našel na netu. „Na ostrově Mahé žil endemický Pachnodus velutinus (Pfeiffer, 1942). Vyskytoval se převážně v mechových porostech a v korunách stromů v horských mlžných lesů s vysokou vlhkostí. Tento drobný druh nebyl větší než 15 mm. Jeho zbarvení těla se pohybovalo v hnědém odstínu, zatímco ulita byla matně hnědo béžová. Ulita byla velmi tenká a velmi málo kalcifikovaná. Někteří jedinci postrádali vápenitou schránku úplně a měli pouze tenkou vnější vrstvu periostraka (schránky) vyrobenou z kaleného proteinu. Ačkoliv se ví jen málo o životě Pachnodus velutinus, je známo, že nebyl schopen podstoupit estivaci (podobá se hibernaci, jenž nastává v horkém létě, kdy živočicha ohrožuje například nedostatek vody). Většina ostatních druhů rodu Pachnodus jsou schopné tvořit jakýsi slizniční uzávěr u otvoru, čímž se zabrání ztrátě vlhkosti a umožňuje plži přežít, pokud hladina vlhkosti klesne pod 70 procent.

Pachnodus velutinus postrádal tuto schopnost a mohl přežít jen při relativní vlhkosti 80 až 90 %. Kdyby vlhkost klesla, rychle by pak vyschl a uhynul. To znamená, že tento druh byl opravdu velmi citlivý na úbytek vlhkosti a na klimatické změny. Jeho zánik ovlivnilo mnoho různých vlivů, které vzešly pravděpodobně z klimatických změn v místním ekosystému. Přes pokles zalesněných oblastí Národního parku Morne Seychellos (Mračný Seychelan) a zřejmě i globální změny klimatu, jež přispěly ke ztrátě jedinečné složky biodiverzity Seychel. K vyhynutí patrně došlo v období od poloviny devadesátých let do začátku nového milénia. V důsledku chovu mezi druhem Pachnodus velutinus a Pachnodus niger, byl vytvořen hybridní druh Pachnodus niger x velutinus, který má vlastnosti obou rodičovských druhů, avšak co je nejdůležitější, má silnější, dobře kalcifikovanou schránku, což mu umožňuje projít letním spánkem. Jedná se o první příklad hybridní nadřazenosti a je také jedním z příkladů, kdy byl proces vymírání sledován až do jeho uzavření. Vědci nyní doufají, že výzkum této události poskytne užitečné informace pro prevenci budoucího vymírání týkajícího se některých druhů.„ Tolik citace z roku 2014 dinosaurss.blog.cz/vyhubená zvířata. Až doma při prohlížení fotografií jsem zjistil, že mám jedno foto živého, údajně vyhubeného Pachnodus velutinus. Omyl je vyloučený, protože světle hnědé tělo je důkazem, že se jedná skutečně o Pachnodus velutinus. Takže nemusí být vše jak se píše, nebo jsem měl obrovské štěstí, že se mi podařilo najít a vyfotit tohoto údajně vyhynulého šneka. 

   Překvapením byl pro mne velmi plochý a široký slimák bez ulity Filicaulis seychellensis (Fischer, 1871), který je zajímavý tím, že se neobvykle rychle pohybuje. Vyskytuje se hlavně na mužských květenstvích seychelských palem (Lodoicea maldivica) a živí se jejich nektarem a květy. Viděli jsme na této trase řadu unikátních rostlin, stromů i živočichů. Bohužel uvidět endemický a kriticky ohrožený medúzový strom o kterém se předpokládalo až do 70 let 20 století, že je vyhynulý, se nám nepodařilo. Není se co divit, že jsme ho nenašli, protože se odhaduje, že existuje méně než 100 dospělých stromů. Latinský název Medusagyne opositifolia dostal po svých plodech, které připomínají hlavu mytologické Medusy. Má se také zato, že tento až 10 metrů vysoký strom pochází z doby superkontinentu Gondwana, který se oddělil asi před 65 miliony lety. Ostatně většina endemických seychelských druhů pochází z této doby. Plod tohoto stromu je také vyobrazen na minci 25 centů (2016). Zajímavý nález se mi povedl i na nešlechtěné, travou zarostlé zahradě, kde jsme byli ubytováni. Vyšel jsem brzy ráno po dešti a mezi mnoha lezoucími Achatina fulica se objevil drobný asi 25 mm velký šnek s krásným žlutým tělem a světle mléčnou ulitou. Později jsem zjistil, že je to Gonaxis quadrilateris z čeledi Steptaxidae. Mezi suchozemskými měkkýši je to šelma, která se živí masem mladých achatin. Údajně byl na Seychely introduktován z Keni za účelem snížení počtu Achatina fulica, která sem byla rovněž importována z Afriky. Tento záměr se evindentně nezdařil, protože tady na achatiny narazíte na každém kroku. Pro své potěšení jsem si je fotil na různých biotopech a objektech. Za nejzajímavější foto považuji achatinu lezoucí po želvě.

      Jen těžko se popisují tyto kouzelné ostrovy, museli byste spatřit seychelskou krásu na vlastní oči, protože jsou skutečně tak nádherné, jak jste určitě viděli na mnoha fotografiích a v televizních dokumentech. A tak není se co divit, že jsou seychelské ostrovy snem každého cestovatele. Jejich překrásné pláže s velmi jemným bílým pískem zvou k pohodlnému opalování nebo k relaxačním procházkám. Velké žulové útesy, které při pohledu z blízka jsou červenohnědé, vytvářejí na žulových ostrovech atraktivní prostředí. Bohatě zalesněné hory s jedinečnou flórou a úžasnou krajinnou podobou. Od pravěkých horských masivů přes mangrovové oblasti až po zvětralé, holé skalní útvary. Intenzivní modrá nebo tyrkysová barva okolních vod je prostě ohromující a zůstane člověku v mysli snad po celý život. Tyto a mnoho dalších dojmů, které můžete zažít na Seychelách, z nich činí s trochou přehánění tropický ráj. Přidejte k tomu příjemné klima, které je tropické a teplé a díky často foukajícímu větru od moře jsou teploty obvykle docela příjemné. Dokonce i ve večerních a nočních hodinách je nevtíravé teplo, takže na terase můžete hodiny sedět, i když slunce zapadlo.

      Další klíčovou výhodou Seychel je, že už nemusíte nutně bydlet v drahém hotelu, protože jsou tu cenově dostupné „self catering accommodation“ kde je kuchyňka s veškerým vybavením. Na všech třech hlavních ostrovech Mahé, Praslin a La Digue je mnoho obchodů a ve většině z nich koupíte vše co potřebujete. V jednom obchodě jsme dokonce viděli paštiku Májka a přesnídávku Hamánek. Pokud nechcete trávit drahocenný, dovolenkový čas vařením, můžete se levně najíst i v místních bufetech, kde je kvalitní, velmi chutné seychelské jídlo poměrně levné, oproti silně předraženým restauracím.  Ostatně vůně seychelských specialit vás sama přivábí. Po skvělé chuti pečeného tuňáka, na ohni z palmového dřeva se vám bude dlouho stýskat. Zapít ho můžete ne zrovna levným, seychelským pivem SeyBrew.

Druhým největším ostrovem Seychel je Praslin.

Hlavním lákadlem je národní park Vallée de Mai, kde roste pověstná palma Coco de Mer s největším semenem na světě s latinským názvem Lodoicea maldivica.

Hned druhý den jsme se tam vypravili v napjatém očekávání, že uvidíme znovu a zblízka tuto proslulou palmu. Přestože Vallée de Mai  je jedno z nejmenších míst světového dědictví UNESCO, je snadné zde strávit celý den, protože rezervací vede několik stezek a můžete zde vidět několik zajímavých endemických druhů rostlin a živočichů. Vyrazili jsme poměrně brzy, abychom předběhli turistické hordy, které si sem jdou hlavně pro selfie s Coco de Mer. Když se začali množit skupinky turistů se řvoucím průvodcem, utíkali jsme vždy na opačnou stranu, ale občas jsme zůstali sami v prehistorickém, tichém a tajuplném  pralese.

Obrovské porosty endemických palem jsou působivé a najdete zde všech pět endemických druhů. Mezi nimi panuje obrovitá Coco de Mer (Lodoicea maldivica). Masivní koruna, která má pověst jediného skutečného ostrovního giganta mezi seychelskými rostlinami. Koruny se tyčí až do výšky 30 metrů, s listy o průměru 10 metrů. Semena jsou nejtěžší na světě a váží až 40 kg. Obrovské ořechy nás nepřestávájí fascinovat a my fotíme jednu palmu za druhou ze všech stran. Při obdivném pozorování palem jsem si na kmeni ještě nedospělé palmy náhodou všimnul dvou za sebou zřejmě spících velkých šneků. Měl jsem obrovskou radost, protože jsem právě spatřil vzácného endemického šneka Stylodonta studeriana (Ferussac, 1821) z čeledi Acavidae. Byli ode mne poměrně daleko a vysoko, ale vyfotit se je podařilo. Šnek je zbarvený od žluto hnědé až tmavě hnědé barvy s perleťovým vnitřkem. Žije pouze na kmenech, nebo listech Lodoicea maldivica. Je veliký od 55 – 65 mm. Na rozdíl od mnoha rodů Stylodonta neklade vajíčka, ale je živorodý. Dalším překvapivým objevem byl maličký šnek 4 – 5 mm Aphanoconia theobaldiana (G.Nevill & H.Nevill,1871) z čeledi Helicinidae. Měl hnědou barvu a pohyboval se pouze na listech palmy Phoenicophorium borsigianum. Tato endemická palma je neobvyklá tím, že mladé stromy mají kmen posetý dlouhými černými ostny, aby se chránily před poškozením od predátorů. V dospělosti trny mizí. Téměř u konce návštěvy parku se mi podařilo spatřit dalšího endemického šneka. K mé obrovské radosti jsem našel velmi vzácný, endemický druh Pachnodus praslinus  (Gerlach, 1990) z čeledi Cerastidae. Jeho velikost se pohybuje od 23 do 40 mm. Je rovněž chráněný a najít ho není jednoduché. Žije také na listech palmy Lodoicea maldivica pouze ve Vallée de Mai.

Se spoustou krásných zážitků se vracíme autobusem do našeho příbytku a těšíme se na další celodenní výlet, tentokrát na ostrov Curieuse o rozloze 3 km2. Ostrov je vzdálený od Praslinu pouze dvacet minut a dostat se tam je velmi jednoduché s nějakým z mnoha člunů, které tam čekají na turisty. Z nejkrásnější pláže Praslinu Côte d’Or nás člun přivezl na zmíněný ostrov, kde nás lodivod nasměroval na úzkou pěšinku vedoucí na druhou stranu. Na této straně ostrova, kde jsme přistáli, se volně pohybovaly obrovské želvy (Aldabrachelys gigantea) a jak poznamenala Nora „každá želva má svého turistu“ se kterou se může nespočetněkrát vyfotit. Když jsme se pokochali krotkými, ale důstojnými želvami, vyrazili jsme na túru, kde se šlo nejprve stezkou mezi skalami, která se svažovala do mangrového porostu, kde byly zbudované lávky na kůlech po kterých se šlo přes mangrový porost. Zrovna byl odliv a všude lezly v bahně stovky, co stovky, tisíce Terebralia pallustris, Linnaeus, 1767 z čeledi Potamididae. Pátral jsem však hlavně po Neritidae, ale bez úspěchu. Po asi dvouhodinové zajímavé túře nás čekala krásná pláž, grilovaná ryba a kuře. Na ostrově se kdysi nacházela kolonie malomocných. V domě tamního lékaře z roku 1870 bylo nedávno otevřeno ekocentrum, kde jsme samozřejmě nakoukli. Na zpáteční cestě se šnorchlovalo u ostrůvku St. Pierre na útesu s krásnými rybami. Další den jsme se vydali na túru nedaleko od Vallée de Mai. Tady se zatím neplatí vstupné a je to stejně poutavý zážitek. Glasis noir je méně známá a méně navštěvovaná přírodní rezervace, kde jsme potkali za celou dobu pouze jednu rodinu s dětmi. Po strmějším výstupu sluncem spalovanou cestou jsme se dostali do chladivého potemnělého pralesa. Až teprve tady jsme spatřily vzácného, endemického černého papouška (Coracopsis barklyi). Byl to úžasný zážitek a na konci trasy nám byl ještě odměnou nádherný výhled.

Ostrov La Digue jsem si nechal na závěr. Je čtvrtým největším obydleným ostrovem seychelského souostroví, je velký jen necelých 10 km2 a obývá jej kolem 2 200 obyvatel.

Tento malý roztomilý ostrov si ihned zamilujete. Na západním pobřeží je pouze jedno městečko s přístavem. Zbytek ostrova je pokryt hustou džunglí s většinou původní vegetace. Celé pobřeží je lemováno obrovskými, bizarními skalními útvary. Je zde mnoho malých a krásných zátok s úchvatnými plážemi, které si můžete báječně užít i když tam zrovna nejste na líbánkách.Nachází se zde opravdu ty nejkrásnější pláže celého souostroví, pokryté bělostným třpytivým pískem. Téměř okolo celého ostrova se táhnou korálové útesy a na východní straně je možné najít opuštěné pláže.

O tomto ostrově se můžete všude možně dočíst, že se tu zastavil čas. Ano, bylo tomu tak při naší první návštěvě. Minimum turistů, kamenité cesty, skromné obchůdky, dopravu pro místní i turisty zajišťovaly povozy tažené dvěma rohatými voly, protože tu nebylo jediné auto. Byla to určitá atrakce, kterou opěvovaly všechny cestovní kanceláře, protože takový dopravní prostředek nebyl nikde jinde na světě. Dnes je tu hlavním dopravním prostředkem jízdní kolo. Volské spřežení jsme za celou dobu viděli pouze jedno. Dnes místo volů, čekají v přístavu na turisty luxusní taxíky a dokonce je tu i malá benzínová pumpa.

Hned druhý den jsme si půjčili kola a není nic krásnějšího, než pomalu šlapat, pozorovat okolní přírodu a vnímat vůni i zvuky ostrova ze sedla bicyklu. Čekalo nás nádherných sedm dní, které byly především o koupání, šnorchlování a treky do vnitrozemí ostrova. Nejpůsobivějším místem pro nás byla Grand Anse s dlouhou pláží, která je v zajetí  mořských vln. Tato pláž je považována za velmi nebezpečnou a to hlavně kvůli silným zpětným proudům. Za nejfotografovanější pláž Seychel a také na světě je určitě  Anse Source D´Argent, kde ty úchvatné skalní útvary, azurové moře a bělostnou pláž jsme museli fotit ze všech stran. A v podvečer, nás vždy okouzlilo to dechberoucí večerní světlo, kterým zapadající slunce zbarvilo oblohu. Ráno jsme vyrazili na kole a ve známém občerstvení se najedli a těšili se na prozkoumávání vnitrozemí a ostatních pláží. Po odlivu při prolézání skal jsem našel nádherné Nerita textilis, Gmelin, 1791, jen několik poměrně neběžných Nerita quadricolor, Gmelin, 1791 a velmi neběžnou Mienerita debilis, Dufo, 1840. Pouze na jedné pláži Anse Grosse Roche bylo možné najít na pláži různé mušle jako Trividae, Cypraeidae, Conidae atd. Také při šnorchlování tam bylo vidět řadu běžných mušlí, i když větší vlny znesnadňovaly pohyb pod vodou. Zajímavé je, že tady jsem suchozemské měkkýše, kromě Achatina fulica Férussac, 1832 a Achatina panthera Férussac, 1832 žádné neviděl. Seychely nejsou pro sběratele to pravé, ačkoliv několik endemitů tady je, ale ta příroda opravdu stojí za to. Jedním z nich je vzácné Phalium bandatum exaratum (Reeve, 1848),  jedno se mi podařilo koupit na tržišti. Druhým rovněž vzácným endemitem je Cypraea hirundo francisca (Schilder & Schilder, 1938). A dostupnějším endemitem s příznačým jménem je nově popsaná Cypraea caurica f.lodoicea, Bergonzoni, 2018.

Seychely i přes ohromný nárůst turistů nás nezklamaly a znovu a znovu nadchly.

Print Friendly, PDF & Email
0 Shares

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

5 × 3 =